Waldorfská pedagogika je alternativní pedagogický směr, založený v Německu po 1. světové válce Rudolfem Steinerem a jeho spolupracovníky.

První škola tohoto typu byla založena v roce 1919 ve Stuttgartu. Vznikla na popud továrníka Emila Molta, spolumajitele a ředitele cigaretové továrny Waldorf-Astoria (odtud jméno celého hnutí), který požádal Rudolfa Steinera o vybudování školy pro děti svých dělníků. Steiner sám viděl školu zprvu jako ojedinělý projekt, avšak již v roce 1922 byla založena druhá škola tohoto typu ve Wandsbeku u Hamburku a brzy i na dalších místech v Německu.

Rozvoj waldorfského školství byl přerušen v roce 1939, kdy byly nacistickým režimem zakázány. Po pádu nacismu a obnovení práce waldorfských škol v Německu v roce 1945 se tento typ škol začal šířit do řady dalších zemí. Dnes je waldorfských škol ve světě více než devět set, najdeme je v desítkách zemí ve všech světadílech. Waldorfská pedagogika je tak vůbec nejrozšířenějším alternativním pedagogickým směrem.

V českých zemích se objevily školy waldorfského typu až po roce 1989. V někdejším socialistickém Československu se waldorfská pedagogika rozvíjet nesměla. První waldorfské mateřské školy byly založeny souběžně na více místech v roce 1991, první waldorfské základní školy následovaly v roce 1992. Od té doby vyrostlo v České republice sedm samostatných waldorfských základních škol, jedna speciální škola, čtyři střední školy a více než dvacet mateřských škol. V mateřské škole je působení na dítě chápáno jako první doprovázení na jeho cestě do společenství druhých. Učitelky s láskou přijímají dítě a samy
jsou mu vzorem k napodobování. Vytvářejí niternou atmosféru, pečují o prostředí a vzbuzují v dítěti pocit bezpečí, a důvěry.

Waldorfská škola se sama charakterizuje jako škola, která chce člověka připravovat na život nejen znalostně, nýbrž též rozvojem tvůrčích schopností a sociálních dovedností. Waldorfský učitel by měl pohlížet na dítě jako na duchovní bytost, která přichází na svět nadána možností všestranného vývoje. Jeho úkolem je pěstovat toto nadání a vést dítě k tomu, aby bylo schopno jednou převzít výchovu sebe sama.

Takto široce pojaté výchovné poslání je patrné už při zevním pohledu na obsah výuky v základní škole. Vedle vědomostních předmětů je v ní velmi mnoho místa věnováno jazykům,eurytmii, uměleckým předmětům, ručním pracím a základům řemesel. Ještě význačnějším rysem waldorfské školy je ovšem způsob, jakým se děti k poznatkům a dovednostem dopracovávají. Učitel se snaží vést děti k zážitkům toho, jak věci fungují, a k jejich samostatnému poznávání. Ve waldorfských školách se proto jen zřídka používají hotové učebnice, ale žáci si spíše vytvářejí vlastní učebnice ve svých sešitech.

Waldorfská pedagogika klade velký důraz na správné chápání vývojových fází, jimiž děti procházejí. Snaha zabývat se určitými otázkami a vědomostními obsahy teprve na určitém stupni zralosti dítěte je pro waldorfskou pedagogiku specifická.

Podstatným prvkem waldorfského vyučování je společenství. Žák si ve škole nevytváří jen vztah k učiteli a k probírané látce, ale také ke svým spolužákům ve třídě. Waldorfská škola s tím počítá ve své metodice. Konkurence, kdy jednotlivé děti usilují o co nejvyšší vlastní hodnocení, nebývá považována za žádoucí; větší důraz je kladen na týmovou spolupráci směrem k vytyčenému společnému cíli.

Waldorfské školy se snaží být celistvým organismem, do něhož jsou zapojeni žáci, učitelé i rodiče, jejichž společným cílem je výchova a vzdělávání. Spolupráce školy a rodičů bývá proto mnohem intenzivnější. Společné školní akce, jichž se účastní i rodiče, jsou páteří školního roku, a mnohé žákovské aktivity, které se spíše vnímají jako mimoškolní, se odehrávají v rámci waldofské školy.